Lucinka, ZŠ, Aš, Kamenná 152 - osobní stránky žáka

V půlce září jsme jeli na dva cykloturictický výlety. Projeli jsme plno rovin, kopců, blát, ale nachyběli ani kopce dolů, pole a louky.
Na cestu jsem se připravovala celý večer i ráno. Samozřejmě nechyběla ani malá rozcvička. Ráno v 7.45 hodin jsem vyrazila před školu, kde jsme měli sraz a kde už skoro všichni čekali. Když dorazili i poslední "členi naší posádky" mohli jsme vyrazit.
Když jsme jeli do kopců, první byl skoro vždycky roman. Z posledních sil jsme se ,,vyškrábali" na vrchlek kopce. Najednou ale před námi kopec do´lů, ve vlasech jsme cítili vítr a v očích zase mušky.
Stala se mi taková veselá příhoda. Bylo to druhý den našeho cykloturisťáku. Zrovna jsme jeli lesem a přede mnou bylo veliké bláto. Myslela jsem si: ,,Tam je sucho a v pohodě to projedu." Nebylo mi ale jasné proč to všichni objížděli. ,,Aha," přišla jsem na to, až když jsem kolo měla zabořené do bláta i s nohama. Bleskurychle jsem z bláta vyletěla! Samozřejmě, to už všichni padali smíchy.
Našli se i lidé, kteří padali z kola, protože narazili do stromů, větví, keřů nebo brzdili na písku....
Posledních pár kilometrů od domova jsem si s radostí oddychla a to jsem uřčitě nebyla sama. Všechno jsem to brala sportovně, vlastně jinak to ani nešlo.
Konečně doma! Nohy bolavé, ruce rudé, hlava těžká a postel měkká. Do pěti minut jsem spala jako miminko. Doufám, že jsem nebyla sama.
Tu cestu bych si zopakovala znova, ale bez bláta.:)